Původně jsem chtěl první článek o Plzni začít v době existence Staré Plzně (současného Starého Plzence), ale přeci jen si neodpustím krátké zmapování osídlení i v dobách dřívějších...
Původně jsem chtěl první článek o Plzni začít v době existence Staré Plzně (současného Starého Plzence), ale přeci jen si neodpustím krátké zmapování osídlení Plzeňska i v dobách dřívějších. Ostatně kotlina na soutoku čtyř řek pozornost našich předků poutala již od pradávna a právě podél těchto řek se usazovali první zemědělci. Sídliště byla zpočátku otevřená, někdy ohrazená plotem, menší palisádou nebo příkopem. Obydlí byla samozřejmě dřevěná a na takovém místě zůstávali neolitočtí zemědělci obvykle asi 15 let. Poté se stěhovali na jiné území. V okolí Plzně je lokalit výskytu obyvatel v době neolitu hned několik: Křimice, Kozolupy, Radčice, Radobyčice, Touškov, Vochov, Blovice, Losiná, Příchovice a další.
V pozdní době kamenné se sídliště stěhovala do vyšších poloh a mluvíme proto o výšinných sídlištích. Jedním z takových je Lopata u Šťáhlav, kde byl později ve 13. století postaven hrad steného jména. Taková sídliště nebyla obvykle příliš rozsáhlá a hlavním zdrojem obživy bylo pastevectví. Z doby bronzové se větší sídliště příliš nedochovala, jelikož lidé se zabývali více pastevectvím a tudíž se také více stěhovali a budovali si jen lehká obydlí, která se nedochovala. Typickým pozůstatkem z tohoto období je mohylové pohřebiště, kdy se nad hroby mrtvých vršila mohyla s kamennou kostrukcí. V západních Čechách se tento způsob pohřbívání udržel až do historického období. Známé je pohřebiště na Nové Hospodě u Plzně, kde byl původní počet mohyl více než sto. Další je v Sedlci nedaleko Starého Plzence.
Specifickou skupinu pravěké kultury je pak nynická kultura, podle pohřebiště v Nynicích u Plzně. Ačkoli zde v době bronzové převládala mohylová kultura, zde se s mohylami nesetkáme. Na malé ploše na břehu řeky Mže se našlo asi 200 hrobů žárového typi, kdy popel mrtvých se ukládal do popelnice. S touto kulturou je zřejmě také spojen unikatní nález bronzového pokladu z Plzně – Jíkalky, kdy byl kromě dalších předmětů nalezen i okrouhlý bronzový štít, což je vyjímečný nález v celé střední Evropě.
V době železné výrazně stoupá počet hradišť, daný zřejmě neklidnou dobou související s pohybem Keltů. Hradiště byla dokonale opevněna a při stavbě byl používán kámen, dřevo a hlína. Takovými hradišti jsou například Luhová v okrese Plzeň-sever nebo hradiště v Plzni na Homolce. S hradišti Keltů – oppidy - se na Plzeňsku nesetkáváme. Nalezeny byly pouze nejrůznější předměty související s obchodem.
V době římské a období nejranějšího středověku mezi 6. a 7. stoletím jakékoli doklady o osídlení v oblasti Plzně chybí, ale můžeme předpokládat, že zde takové osídlení kontinuálně existovalo. V průběhu 8. století vzniklo nad Berounkou v oblasti Bukovce hradiště, o němž žádné přesnější informace nejsou. Pravděpodobně zaniklo koncem 9. nebo na začátku 10. století a má jednoznačně souvislost se vznikem Staré Plzně. Můžeme se jen dohadovat, co bylo příčinou. Možnosti jsou v zásadě dvě – hradiště se přesunulo na výhodnější místo k zemské stezce nebo bylo jednoduše dobyto a zničeno. Novým centrem v oblasti se pak stala přemyslovská Stará Plzeň na ostrožně Hůrka. Tento pomezní hrad střežil důležitou cestu do Bavor. O obsazení Plzeňska Přemyslovci nejsou však žádné doklady a můžeme se pouze dohadovat, proč se tato strategická oblast ležící na cestě do Německa pravděpodobně bez boje podřídila přemyslovskému státečku. Vysvětlovat by to snad mohlo údajná příbuznost zdejšího nejmocnějšího rodu Drslaviců s Přemyslovci. Ostatně Drslavicové hrají svou úlohu i dále jako správci a úředníci na plzeňském hradišti.
Historické prameny o Plzni mlčí až do roku 976, kdy nám mersenburský biskup Dětmar zanechává zprávu o tom, že vojsko císaře Otty II bylo poraženo pod hradem Plzní, když se večer bezstarostně chystalo koupat v řece:
Hle nepřítel obrněný náhle se objevil a nahé téměř pobíhající po loukách (Němce) potřel a se vší kořistí nedotčený a radující se vrátil. (1)
František Palacký to malinko zdramatizoval a upravil takto: Když pak Otta za ním s vojskem silným až ku Plzni vtrhl, tu tábor jeho nenadále od Čechů byl překvapen a vojsko německé po marném odporu tak potřeno, že i císař sám, nevěda kudy utéct, přestrojen s nesnází z toho velikého nebezpečenství vyvázl.
A že to nebyla porážka bezvýznámná svědčí i ztráty – životopisec abatyše Adelheida z Villichu mluví o smrti svého bratra Gotfrieda, syna významného verdunského hraběte Gozelina. Stejně tak je faktem, že po této porážce byl nepřítel nucen se stáhnout ze země. Podstatné je také, že biskup použil výraz urbs, kterého se kromě výrazu civitas používalo pro významná centra nebo města.
Ve výčtu pramenů ponechávám stranou naprosto nevěrohodnou (alespoň podle mne) kroniku Václava Hájka z Libočan, který zejména v raném období používá naprosto přesné, ale bohužel vymyšlené údaje. Stejně tak Hájkovo vysvětení původu jména podle velkého množství plžů v okolí. Pravděpodobnější se tak v tomto směru zdá Dobrovského domněnka, že jméno pochází se staroslovanského plza, neboli užitek, případně od přídavného jména polezný, plzný – úžitečný, úrodný.
Podruhé se plzeňský hrad objevuje v rýmovaném životopise sv. Vojtěcha, kde se vypravuje, že sv. Vojtěch vracející se roku 992 z Itálie do Prahy, přišel na své cestě až ke zdím Plzně. Byl prý značně rozhořčen, když zjistil, že se zde konají trhy i v neděli: … Po vykonané cestě přišli k Plzni, kteréž město leží na hranicích oné země. Zde zarmoutilo muže svatého hrozné podívání; neboť vida, kterak tu odbýván trh, promluvil takto: „Ejhle toť vaše víra, takový jest váš slib! Takto máte světiti den tak posvátný, kterého Kristus vstal z mrtvých a zvítězil nad smrtí? Míníte, že s mou důstojností se to srovnává, abyste mne klamali? Věřte, nikoli mne, ale Boha sama klamete.“ To řka odehnal všechny, kteří byli na trhu… (2)
Můžeme si všimnout, že o Plzni se mluví jako o hranicích země. A konečně potřetí můžeme najít zmínku v darovací listině břevnovského kláštera z roku 993, kde je civitas Pilzen uveden. V době Boleslava II. tak bylo plzeňské hradiště již důležitým opěrným bodem přemyslovské hradní soustavy a český stát se tak neomezoval pouze na střední Čechy, ale do okruhu téměř 100 kilometrů od Prahy. O významu Staré Plzně svědčí i skutečnost, že na hradě pracovala mincovna. Mincovna je doložena nejpozději za vlády Jaromíra, ale vzhledem k častým nálezům denárů Boleslava I, Boleslava II, Boleslava Crabrého, Soběslava II a Vladislava II je možné, že zde fungovala již dříve. Za knížete Jaromíra jsou v Plzni raženy denáry s opisem PLIZEN CIVO a panují dohady, že v letech 1033-1035 byla Plzeň jeho údělným panstvím. Pobýval zde krátce i jeden ze synů Břetislava I - Spytihněv II nebo Vratislav II (prameny se v tomto rozcházejí).
Pohled od rotundy na Starý Plzenec. V pozadí hrad Radyně založený Karlem IV.
Roku 1109 je zmiňován knížecí palác, když zde kníže Vladislav trávil svátky vánoční. Roku 1134 se v Plzni dokonce uskutečnila jednání mezi císařem Lotharem a knížetem Soběslavem. Roku 1131 se plzeňským arcijáhnem stává Herold, vikář a kaplan bamberský. Jedná se o první doklad o existenci samostatné církevní správy v západních Čechách, samozřejmě podřízené pražskému biskupství. Plzeň se stala centrem dění opět v roce 1142, kdy si Konrád II. Znojmeský jako nejstarší Přemyslovec nárokoval český trůn a přitáhl k Plzni. Jak historické prameny uvádějí, když zvědové přišli k Plzni a uviděli početné vojsko, zalekl se Konrád přesily a dal se rychle na ústup. Mezi lety 1213-1216 byl zdejším kastelánem Děpolt III, člen boční linie Přemyslovců. Dále je uváděn králevic Václav I, jmenovaný jako vévoda plzeňský a budyšínský, od července 1224 až do své volby mladším králem v roce 1228. Plzeň pravděpodobně přímo spravoval a dá se předpokládat, že minimálně významnější část doby pobýval právě v Plzni. To opět dokládá jaký význam měla Plzeň v ranné historii českého státu. Krátce pobývá v Plzni také na konci roku 1235.
Roku 1266 daroval Přemysl Otakar II kostel sv. Vavřince i s dalšími přidruženými kostely ve Staré Plzni i mimo ni klášteru Chotěšovskému. V listině se však poprvé objevují pojmy Stará Plzeň a Nová Plzeň, ačkoli Stará Plzeň zatím významem i rozsahem nové město zastiňuje. Ve skutečnosti v té době ještě Nová Plzeň neexistovala a možná právě darování kostelů je první snahou o přesunutí města na jiné místo, i když Přemyslu Otakaru II. tato snaha ještě nevyšla. Jiná možnost, než město přesunout ani v podstatě neexistovala, jelikož původní místo tísněné v údolí řeky nemělo dostatečný prostor ke svému rozrůstání. Hlavním důvodem pak pravděpodobně byla nemožnost obrany celého města, jelikož v okolí se nacházejí četná návrší, což by v případě obléhání dávalo útočníkům nesmírnou výhodu. Kolem roku 1292 je proto vyslán lokátor Jindřich, aby vyhlédl vhodné místo pro nové město. Nalézá ho nedaleko odtud, na soutoku Mže a Radbuzy.
Po založení Nové Plzně, o kterém se bude některý z dalších článků, význam hradu Plzeň klesal a od 16. století je zmiňován jako pustý. Také počet obyvatel v podhradí výrazně klesl a tím chátrají i církevní stavby. Z původního počtu osmi kostelů, což mimochodem svědčí o významném postavení Staré Plzně, se tak do dnešní doby dochovaly pouze tři. Kromě rotundy je to kostel sv. Jana Křtitele a kostel Panny Marie. O podhradí toho lze říci jen poměrně málo. Zdá se, že nevzniklo v krátké době jako Nová Plzeň, ale rozrůstalo se postupně tak, jak se zvyšoval význam a důležitost samotného hradiště. Z výzkumů toho o této době lze říct jen velice málo, jelikož celé území je v současné době hustě zastavěno. Dokonce ani neznáme přesnou polohu již zaniklých kostelů.
A co se nám vlastně dochovalo z hradu Plzeň? Pokud zavítáte do Starého Plzence, uvidíte již z dálky výraznou ostrožnu nad městečkem na níž stojí rotunda sv. Petra a Pavla. Jedná se o jednu z nejstarších památek v Čechách, postavenou patrně na konci 10. století. Za vlády Boleslava II. bylo postaveno 20 nových kostelů. Nejsou sice jmenovány, ale dá se předpokládat, že při významu Plzně, byla jedním z nich i staroplzeňská rotunda. V pozdější době její význam nejspíše utlumily další kostely, ať již přímo na hradě nebo v podhradí. Podle svého umístění v předhradí lze usuzovat, že měla veřejnou funkci a byla určena lidem v podhradí nikoli knížeti nebo některému ze správců či družiníků, kterým byl určen kostel sv. Vavřince. Později chátrala a v polovině 15. století byla částečně pobořena. V druhé polovině 16. století je obnovena a sloužila církevním účelům ještě v 18. století. Roku 1785 byla v rámci Josefínské reformy odsvěcena a stalo se z ní skladiště střelného prachu pro nedaleké doly.
Rotunda stojí na bývalém předhradí o rozloze asi 3 ha, u kterého se na východní straně dochoval 10 m vysoký val. Původně bylo předhradí rozděleno na dvě části, bohužel v současné době již v terénu neznatelné. Většina valů je již prakticky srovnaných s terénem. Okolo rotundy se nacházel hřbitov a při vykopávách zde bylo nalezelo 10 kostrových hrobů. Zajímavostí rotundy je fakt, že apsida směřuje k severovýchodu a odchyluje se tak od běžného východního směru. Téměř dvě třetiny zdiva i portálek jsou z přestavby, kterou po roce 1600 provedli Kokořovci. Uvnitř rotundy byl oltářní stůl a uprostřed byl nalezen hrob, patrně některého z církevních hodnostářů. Od rotundy pokračujeme dále nahoru k vlastnímu hradu. Vnitřní plocha hradu byla 1 ha a 37 arů a byl zde původně dřevěný palác s věží a několik dalších budov. Nic toho se nedochovalo jelikož stavby byly dřevěné případně s kamenou podezdívkou. O něco výše vlevo byly objeveny základy kostela sv. Vavřince. Jednalo se stavbu přímo v srdci hradu a proto sloužil pravděpodobně knížeti a jeho družině, případně nejvyšším hodnostářům hradu. Poprvé je zmiňován roku 1239 jako farní kostel a sídlo arcijáhenství. Založen však byl již v druhé polovině 11. století (pravděpodobně mezi léty 1061 – 1092). Jedná se o jednolodní chrám a odkryté zbytky svědčí o častých přestavbách. Původně byl malý, románský, obélníkového půdorysu. Jeho podlahu kryly původně dlaždice a několik se jich zde při výzkumech našlo. Nesou podobiznu římského císaře Neron, který byl znám pronásledováním křesťanů. Jeho portrét byl proto dáván na dlaždice, aby po něm všichni křesťané mohli šlapat.\r\nVýsostné postavení ztratil v roce 1351, kdy byla fara přenesena ke kostelu Panny Marie v podhradí. Zrušen byl, stejně jako rotunda, v rámci Josefínské reformy. Od té doby chátral a 15.8.1815 se zřítil v silném větru. Dnes jsou viditelné odkryté základy. V nejbližších dnech to však již zřejmě nebude platit, jelikož základy byly v tak špatném stavu, že budou po dokončení průzkumu zakonzervovány a opětně zasypány.
Části mohutných valů hradiště jsou viditelné i v dnešní době a jsou asi 9 m nad příkopem a stále ještě 3-7 m nad úrovní dnešního hradiště. Val se zalamoval v místě, kde chránil úzkou stezku se vstupem do hradiště, který byl od východu. Asi 60 m od valu jsou základy největšího hradního kostela – kostela sv. Kříže. Původní význam kostela není znám, stejně jako doba jeho vzniku, která se odhaduje na přelom 11. – 12. století, jelikož před průčelím sv. Kříže na úrovni tehdejšího terénu se nalezl denár Jaromíra I. Opět se jedná o románskou jednolodní stavbu s polokruhovou apsidou. Podle nových archeologických průzkumů se můžeme domnívat, že byl určen správci, neboť byl spojen s dřevěným opevněným dvorcem v jeho těsné blízkosti. 
První zmínka je až roku 1266, kdy jej král Přemysl Otakar II daroval i s ostatními církevními stavbami chotěšovskému klášteru. Poslední zmínka o něm je roku 1624, při dělení Kokořovského majetku a po roce 1650 už o něm nenacházíme ani zmínku. Je tedy pravděpodobné, že byl zničen za třicetileté války.
Část lodi byla přepažena zdí a rozdělena na několik místnůstek. V jedné z nich byla nalezena hrobka se třemi kostrami – dvou dospělých a jednoho dítěte. Pravděpodobně je zde pochován některý z patronů kostela se svojí rodinou. Ve zdi oratoře byla objevena zazděná kostra dítěte, což je pravděpodobně dávný pohanský zvyk a jakási stavební oběť. Západně od kostela se rozkládal dřevěný purkrabský dvorec z nějž se zachovaly v zemi pouze nepatrné zbytky kamenných podezdívek. Nikde nejsou žádné náznaky toho, že by toto místo bylo nějak ohraženo a opevněno. I zde byl učiněn zajímavý nález. V základech byla také stavební oběť, tentokrát dospělý muž mimořádné velikosti (192 cm). Jeho dlaň na levé paží a chodidlo na pravé noze byly uťaty. Možná se jednalo o nějakého odsouzence nebo zajatce.)Základy jsou dnes špatně viditelné v prostoru vegetace.
Použité zdroje:
- HRUŠKA M. (1883): Kniha pamětní král. krajského města Plzně od roku 775 až 1870. V. Steinhauser Plzeň
- STRNAD J. (1891): Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad.
- LÁBEK L. (1925): Hůrka v Plzenci, bývalý hrad Plzeň. Grafické závody Plzeň
- Západočeské muzeum v Plzni (1976): Sborník západočeského muzea v Plzni – Tisíc let staré Plzně
- MARTINOVSKÝ I. a kol. (2004): Dějiny Plzně v datech. Lidové noviny.
Poznámky:
[1] …et iuxta Pilisini, urbem castra metatam,
… et ecce hostis loricatus adveniens nudos eosdem in tentoriis
net in virentubus pratis occurentes prostavit
et cum omni preda et incolomis revercitur…
[2] Post iter emensusm Plizenem ad menia uentum,
Istus terre manet hac nam terminus urbe.
Hic hirrenda uirum percussit uisio sanctum:
Nam mox ut uidit mercatum, talibus inquit:
Ecce fides nera! sic est promissio uestra,
Num lux tam santa studiis est his celebranda,
in qua surrexit Cristus, mortemque reviuxit,
Num quos fallatis, nos dignos esse putalis?
Non nos, sed dominum, mihi credite, fallitis ipsum.
Hec dicens omnes perturbat abinde forenses.
Za část fotografií děkuji slečnám Kristýně Makovcové a Lence Lexové a také Mgr. Michalu Maškovi. Ostatní fotografie z archivu autora nebo ze zdrojů uvedených výše.
